Když jsi se narodila, tak ty jediná jsi plakala a všichni se smáli. Žij tak, až jednou budeš umírat, aby všichni plakali a ty jsi se smála.

Leden 2012

Dokonalost

5. ledna 2012 v 21:39 | PrincesS Nikkol |  →Můj život←
Mnoho lidí vidí ve svém světě jenom jednu věc, tu nejdůležitější za kterou si jdou ať se děje, co se děje. Já patřím do té kateforie lidí, kteří chtějí dosáhnout více věcí najednou, nebo si přinejmenším otevřít cesty. Ve třídě jsem jediná, kdo má určené cíle. Učitelé říkají, že je škoda, že se neučím - mám cíle a stojím si za nimi. Jenže mě v tom všem zdržuje jedna jediná věc - lenost.
Jediné, kvůli čemu jsem se postavila do práce byly koně. Těm jsem se rozhodla zaslíbit svůj život, i když bych nejradši provozovala pasivní sport zvaný gaučing. Ovšem přiměju se i k psaní a zamyšlení, to je pohoda. Proto si myslím, že je div, že dokážu vydržet v tak těžkém nasazení, jaké je zapotřebí u koní. No, opravdu, nevozím se. Já jezdím! Jezdím na koni a dělám vše pro jejich spokojenost. Dobrovolně se učím a to jen kvůli jedné věci - baví mě to. Koně mi vlastně ukázali, jak se žije. A proto je zbožňuju a nehodlám se jich vzdát.
Každopádně. Jestli si myslíte, že je lehčí mít možnosti a cíle, jste na omylu. Jakmile se jedna cesta uzavře (naše selhání), máme pocit úzkosti. Opravdu a nejen v té chvíli. Pocit úzkosti mám i u menšího zakopnutí. Ty cesty si držím tak zoufale, že nic nehodlám pustit.
Čtu spousty knih, věnuju se koním, hraju na kytaru, píšu, poslouchám hudbu, starám se o zvířátka, přemýšlím (a velmi dlouho) - jaký div, že nemám čas na školu, že? Do každého dne chci dát všechny tyhle věci, ale bohužel. Koně se zúžili na jedenkrát za týden. Knihu dávám většinou na každý den, kytara nemá struny, píšu každý druhý den, poslouchám jak stíhám, o zvířátka se starám neustále a přemýšlím celé hodiny o hovadinách. Asi se to musí zdát jako nuda.. přemýšlet celé hodiny, ale opak je pravdou. Nemůžu se od toho vůbec odtrhnout, protože mě to naplňuje. Je to součást mě. Kdybych měla skončit s přemýšlením, zabilo by mě to.
Nejvíc mě fascinují malé holčičky, které si řežou zápěstí, protože jim jejich kluk řekl něco ošklivého, nebo jim ublížil. Znám ten pocit, je to opravdu hrozné. Bolí z toho srdíčko, ale nemusíme se kvůli tomu řezat do krve. Jsme ženské proboha, máme svou hrdost a měly bychom si uvědomit, že na světě jsou i jiné věci, než kluci. Proto nespoléhám na kluky, rodinu, přátele, peníze, ale své cesty. Pokud kolébá jedna cesta, mám strach, protože je to to jediné, co mám. Občas zatoužím po hezkém obličeji, ale není to nic v porovnání s tím, co chci skutečně. A vím, že pokud by vyšly všechny cesty, stane se něco neuvěřitelného = vznikne dokonalost.
Nikk