Když jsi se narodila, tak ty jediná jsi plakala a všichni se smáli. Žij tak, až jednou budeš umírat, aby všichni plakali a ty jsi se smála.

Červen 2011

Zklamání, zbytečné naděje, zmařené sny, nedodržené sliby

17. června 2011 v 22:25 | PrincesS Nikkol |  →Můj život←
Jak se tak kolem mě objevuje tolik nepříjemností uvědomuji si, že jsem neustále zklamaná. Totiž, ti, kteří pro mě znamenají mnoho doufám, že i já pro ně znamenám mnoho. A jak lépe to dokázat než, že stojí při nás..? Že své sliby plní a nezklamou. Můžete jim věřit, jenže dnes.. jsem se přesvědčila, že spousta takových lidí jsou jen lež. Musela jsem být slepá, když jsem tu černočernou propast neviděla.
A nejen to. Nejspíš jsem byla i blbá, že jsem jim tolik věřila. Byla jsem tak naivní. Věděla jsem, že kdysi mi udělali spousty špatností, ale přesto jsem jim všechno odpustila. A pak.. rána jako mečem do hrudníku. Udělali to zas.
Dnes, v autě jsem si uvědomila, že pláču pro nevinné. Pláču pro ty, kteří mých slz zasluhují. Plakala jsem u Jasmíny, plakala jsem u svých zvířat, plakala jsem u Simči... Ale nepláču, ne nepláču pro ty, kteří mě zklamali. Pardon, ale tohle už nedokážu. Zrodit ty drahocenné slzy pro někoho tak... no.. raději žádné vyjadřování.
Uvědomila jsem si, že jsem naštvaná. Necítím lítost, jen naštvanost. Nad tím, jak to mohli udělat znova. Jeden moudrý kluk (podivné, že? Ale je to tak.. opravdu jeden moudrý kluk na světě je!) mi řekl, že tyhle lidi můžu brát jako skutečné přátele. Ale já si najednou uvědomuji, že tomu tak úplně není...
Říká se, že bychom měli odpouštět. Ale copak můžeme zapomenout? Never. I když si myslíme, že jsme odpustili vždycky to bude uvnitř vytrvale hlodat. Jakmile uvidíme toho člověka a zamyslíme se, vidíme ty chyby, které udělal. Tedy, já je aspoň vidím. Dělám, že se nic neděje, že je všechno v pořádku, ale jestli zopakuje svoji chybu uvědomím si, že to nebylo poprvé.
Kdysi jsem se rozplakala. V duchu jsem křičela tu bolest, sžírající mou duši, drásající mé srdce, ale teď..? Teď chladně hledím vpřed a nenávidím. Už se nelituju a neříkám si, že bude všechno v pořádku. Teď si říkám, že jednou budou té chyby litovat do konce života. Že jednou budou trpět stejně jako jsem trpěla já pro ně. Jednou si uvědomí, co udělali a možná, snad, se jim budu do obličeje smát já a ne oni.......

PrincesS Nikkol

Obloha potemněla

10. června 2011 v 21:03 | PrincesS Nikkol |  →Story←
Slunce jasně zářilo, příjemně hřálo do zad. Listí na stromech šumělo a teplý větřík projížděl mými vlasy. Dováděl s nimi, zatímco jsem šla vpřed. Ptáci na obloze švitořili, domlouvali se a zpívali. Lidé se smáli, já se smála. Vedle mě kamarádka, která nikdy nezklame. Kamarádka, která bude navždy nejlepší. Kamarádka, která dokáže rozesmát v nejtemnějších časech. Kamarádka, která mi se vším pomůže a já ji. Kamarádka, kterou by chtěl každý. Kamarádka, kterou mi všichni závidí.
Podívala jsem se do její smějící se tváře, do jejich modrých očích. Vždycky když plakala, topila jsem se v nich. Ale teď zářily radostí, i když jsme na zádech měly své těžké batohy. Je pátek, bláznu svátek. Den smíchu a radosti, víkend je před námi! Poklidný to čas.
Prošly jsme stínem stromu. Na cestě ležel mrtvý ptáček. Už nezpíval. Hlavu neměl.. kočka ho nejspíš zabila. Příroda je krutá.
"Chudáček!" zalitovala Stefanie.
"Asi tak.." posmutněla jsem.
Překročily jsme mrtvého ptáčka s pochmurným výrazem ve tváři. Po chvíli jsme zase vtipkovaly a smály se jako všichni ostatní. Na ptáčka jsme zapomněly. Byla to jen chvilka. Neznaly jsme ho, bylo nám do něj velké nic.
Kolem proletěl bílý motýl. Usmála jsem se a chtěla ho chytit, ale nedařilo se mi. Stefanie se smála moji nemotornosti a jediným mávnutím ruky uvěznila motýla mezi dlaněmi. Ušklíbla jsem se.
"Ten motýl se spikl!"
"Kdepak." usmála se Stefanie a rozevřela dlaň. Motýl vyletěl k obloze.
Pokračovaly jsme v cestě, která se s přírody začala měnit v hotové peklo. Všude silnice a jako vrchol se tyčily železárny z nichž stoupal černý dým. Pohoršeně jsem se na ně podívala.
"Tohle nás jednou zabije."
"To je víc jak jasné." souhlasila Stefanie.
Na obličej mi spadla kapka.
"Ty brečíš?" zeptala se Stefanie.
"Ne.. to je déšť." setřela jsem kapku ze tváře. Začalo mírně pokrapovat.
Na semaforu se objevila zelená, vykročily jsme. V té jedné sekundě se toho tolik změnilo. Obloha potemněla, začalo vytrvale pršet. Déšť bičoval do očí.
A jedno z aut udělalo dokonalý smyk a sebou stáhlo do hlubin ohně i Stefanie. Ruka se mi vyšvihla do vzduchu v marném pokusu o zachycení. Dlouho jsem tak stála a koukala na výjev před sebou. Viděla jsem jenom její modré oči v kterých jsem se začala topit a pak pramínek kaštanových vlasů. Tak rychle všechno zmizelo v ohnivém zakončení.
Mrtvý ptáček už nikdy nevyletí k nebi, Stefanie už nikdy nezachytí motýla mířícího k nebi....



PrincesS Nikkol

Křičící bolest

9. června 2011 v 19:01 | PrincesS Nikkol |  →Můj život←
Všechno jsem úplně pojebala..
Pamatuju si na ten den, kdy jsem křičela přes celý barák.. ne, nekřičela jsem slova.. prostě řvala.. byl to takový ten psychopatistický křik na plné hrdlo.. všechno, co ve mě bylo.. a stejně.. někdy mám touhu znovu takhle si pěkně pokřičet.. Otevču ústa, ale nic z nich nevyjde, i když chci prostě všechno vykřičet..
Jakoby se všechny ty šílené.. bláznivé.. debky vracely. Mám strach, ano mám strach.. a kdo si nemyslí, že ne.. je ona.. ji prostě nedochází, že mám strach o ni..!!! A nebo jsem alespoň měla.. ji nedochází, že je důvodem toho proč jsem vždycky tak nabroušená.. ji prostě nic nedochází.. ani moje "Hm." ji nenapoví... A pak to tak dopadá.. písemky v háji, málo času na dokončení důležitých věcí, protože se spíše zabývám strachem..
+ pořád lije.. neustále prší.. kdyby to bylo aspoň k něčemu užitečné, ale není!!! .. Školu nám prostě nezavřou těsně před prázkama.. chjo.. přeju si, aby bylo všechno v pořádku.. abych se už nemusela trápit tolika otázkami.. a nejen v testu.. Mám pocit, že nutně potřebuju kouzelné schopnosti.. ae to občas všichni..
Taky se ve mě budí pocit, že jsem nemocná.. smrtelně nemocná.. že umírám a už nic nezvládnu.. a nebo je to tak..? Jakobych už v ničem neměla jasno. Prostě moji hlavu zatemnil černý mrak a já zbytečně čekám na malý kousíšek slunce.. kousílínek... malý.. jen trochu...
A celou tu dobu, co jsem dnes šla ze školy jsem chtěla, aby mi nebyla taková zima.. chtěla jsem, aby mi za zády hřálo slunce.. mokré vlasy se mi lepily na hlavu, obličej.. špatně jsem viděla, ale přesto jsem se beznadějně otočila na jednu stranu, pak na druhou.. co by se stalo kdybych neviděla auto a přejelo by mě..? Plakali by pro mě..? Nebo by to všem bylo jedno..? Cítila jsem jak mě bodlo u srdce.. Simča.., Deny.., Jeisen.., Sultán.., Wella.., Harry.., Wicky.... všechno, co mi tak schází... a mnohem víc.. Kika... ztracené.. všechno je to.. ztracené.
Časy, kdy jsem byla malá.. bezstarostná.. (i když tak úplně ne, ae oproti tomu to je nic..)
A teď věty, co jsem si za poslední dny vyslechla..
"Tebe ještě nic nezlomilo. To poznáš a pak budeš znát psychiku lidí."
"Všechno je v piči."
"Prosímtě, to zvládneš."
"Nikol, vnímáš?"

...

PrincesS Nikkol

Naruto fun komixy - Samara

9. června 2011 v 16:59 | PrincesS Nikkol |  →Blbůstky←





PrincesS Nikkol
http://rokudaime-hokage.blog.cz/0906/fun-komixy

(I když to někomu příjde jako pitomost.. i já se umím smát ;))


Naruto fun komixy - Sexuální výchova

9. června 2011 v 16:55 | PrincesS Nikkol |  →Blbůstky←



PrincesS Nikkol

http://rokudaime-hokage.blog.cz

Naruto fun komixy - Sněhulák

9. června 2011 v 16:53 | PrincesS Nikkol |  →Blbůstky←
PrincesS Nikkol
(zdroj při každém díle bude pořád stejný: http://rokudaime-hokage.blog.cz )

Dopis od ředitele supermarketu

8. června 2011 v 18:21 | PrincesS Nikkol |  →Blbůstky←
Nabuchala jsem jak cyp xD

Vážená paní,
v průběhu předcházejících 6 měsíců monitorovali pracovníci naší bezpečnostní služby počínání Vašeho manžela v našem obchodním domě v době, kdy Vy nakupujete. Níže uvedený seznam obsahuje detaily jeho přestupků, zachycených bezpečnostní kamerou. Vašeho manžela jsme opakovaně slovně napomínali při každé návštěvě obchodu, což ignoroval. Na výzvy a napomenutí reagoval slovy: "Dokud tady moje žena nakupuje, musím s ní sem chodit taky...". Proto jsme nuceni zakázat Vašemu manželovi, Vám a celé Vaší rodině vstup do naší prodejny. Následuje seznam aktivit Vašeho manžela v našem obchodě po dobu posledních 6 měsíců:

Vrátit čas

7. června 2011 v 17:24 | PrincesS Nikkol |  →Články týdne←
Stroj času, ach jak by si ho každý přál. Neuvěřitelné kolikrát jsem zatoužila vrátit čas.. Ještě včera jsme se o tom s Deňou bavily..
Povídaly jsme si o smrti. Vzpomněla jsem si na Simču a řekla si.. jak moc si přeju, aby šel vrátit čas. Co by se stalo kdyby s námi zůstala..? Byla bych pořád na 2 zš. ..? Byla by ta třída pořád v klidu..?.. Někdy jsem i přemýšlela, co bych dělala kdybych se vrátila před dnem její smrti a musela to nějak zastavit. Deňa mi zase povídala o babičce.. její mamka zavěsila, když ji volali z nemocnice a dvěma slovy shrnula černočerný den.. "Babička umřela."
A není to všechno, co se kdy událo.. vždycky chci nějak vyvrátit něčí smrt, i když to byl třeba jen křeček. Pamatuju si krvavé Vánoce, když jsem křečka chtěla dát ségře, ale celá klec byla od krve... křeček pobíhal s krvavou skvrnou na zadečku a další den ráno se nehýbal. Vzala jsem ho do rukou a cítila tu stuhlost. Byl schoulený do klubíčka.. Dlouho jsem brečela, protože to byla moje chyba..! Pustila jsem tam kocoura... Řekla jsem si: "Kéž bych měla stroj času."
Jednou jsem taky klečela nad svíjejícím se Jeisnem v křečích.. věděla jsem, že umírá, ale stejně jsem brečela a prosila: "Prosím, neumírej! NEUMÍREJ! Prosím.. ne, ne, ne..." A pak jsem si najednou přála, aby se už netrápil a měl to za sebou.. nedokázala jsem ho ušetřit trápení a zabít ho... dlouho jsem ho držela v rukou.. slzy mi kapaly na jeho chlupaté tělíčko a pak.. když jsem mu krabičku vystlala na poslední cestu a on.. prostě se už nesvíjel v křečích, ale já viděla ty oči. Oči plné bolesti. Držela jsem krabičku a stále nad ní plakala. Rodiče mi ji pak vzali z rukou a křečka odnesli pryč...
Nebo když zkončil Hermex a já se musela rozloučit s klisnou Wellou a od té doby ji nikdy už neviděla.. Nedokázala jsem prostě otočit stránku, posunout se dál..Stále jsem se vracela ke dni, kdy jsem byla poprvé ve stáji.. dala jsem tomu několik let.. Když prostě řekli konec.. nedokázala jsem pochopit.. pochopit jak jediná sekunda může všechno zničit.. a je toho hodně.. třeba Deno.. ten starouš pro mě byl víc než jsem si vůbec uvědomovala...
Je pravda, že někdy je čas prostě odejít a nezkoušet něco vrátit, ale jsou chvíle, kdy by bylo nejlepší všechno vrátit.. ty pitomé chyby.. Moc si přeju alespoň jednou mít možnost vrátit čas... i když se říká, že v tom špatném se skrývá kousek dobra..

PrincesS Nikkol

Hledám brigádu u koní

4. června 2011 v 10:04 | PrincesS Nikkol |  →Oznámení←
Ach jo, brzo 15 a já už hledám brigádu. Nejlépe u koní. To by bylo ze všeho nejlepší. Ale kde tady v Moravzkoslezském kraji něco takového sehnat? V našem okolí teda nic nevidím a ve vzdálenějších městech by to bylo asi dost daleko. A co teď..? Stále hledám.